Logo: 20 Jahre Deutsch-Tschechische Erklärung

Nepatřil jsem před dvaceti lety mezi velké optimisty. Česko-německá deklarace se mi zdála vlastně tak trochu polovičatá, Praha a tehdy ještě Bonn se sešly sice na půli cesty, ale stále tak daleko od sebe, že si místo objetí sotva podaly ruce. Když jsem pak v Hrzánském paláci poslouchal Helmuta Kohla, o tehdejším premiérovi Václavu Klausovi nemluvě, měl jsem ještě tísnivější pocit, že se deklarací podařilo vlastně vyřešit jen velice málo.

Dnes se musím tvůrcům dokumentu, tehdejším šéfům diplomacií Klausu Kinkelovi a Jozefu Zielencovi omluvit. Z celé deklarace se totiž nakonec ukázala nejdůležitější věta, v níž se říká, že obě země se zavazují rozdílnými pohledy na otázky minulosti nezatěžovat budoucnost. Ano, před těmi dvaceti pěti lety jsme se my Češi s Němci nedokázali shodnout na větě, která by odsoudila poválečné vyhnání tří miliónů našich německy mluvících spoluobčanů. Nebyla to jediná neshoda, ale z dnešního pohledu asi ta nejdůležitější. Na druhé straně za tento v té době skutečně velký a politicky velice těžce prosaditelný, ne-li politicky neprůchodný ústupek toho německá strana nenabídla dost.

Odsun byl nespravedliví, pochopili Češi

Jak se ale ukázalo, i to málo, co Česko-německá deklarace změnila, stačilo k tomu, aby vzájemné vztahy nasměrovala do nejlepších časů, jaké jsme kdy mezi Čechy a Němci za posledních možná dvě stě let zažili. Česko-německý fond budoucnosti, diskusní fórum, odškodnění obětí holocaustu, nacismu i nucených prací, ale především velké předivo různých akcí, na nich se Češi a Němci setkávali, mluvili spolu a společně něco budovali, či měnili k lepšímu, to vše pomalu měnilo i pohled nás Čechů na naši minulost. Pohled, který nám nemohl být stejně nadiktován zvenčí, ale který jsem museli změnit sami v sobě. Obrovský díl odpracovali čeští filmaři, dokumentaristé, spisovatelé, badatelé i novináři. Výsledek jsme si mohli přečíst před pár dny, za všechny jmenujme třeba „Habermannův mlýn“, válečnou dokumentární knižní trilogii Jiřího Padevěta, která končí drsným poválečným „Krvavým létem“, nebo dokument „Zabíjení po česku“ Davida Vondráčka, to všechno spolu se stovkami novinových článků, rozhovorů i setkání sehrálo obrovskou roli.

Samozřejmě, že svým dílem přispěli i politici, byť je třeba dodat, jak kteří. Na prvním místě to je nepochybně bývalý premiér Petr Nečas, jehož projev v Bavorsku zůstane asi nejsvětlejším momentem jeho politické kariéry, přestože skončila tak jak skončila. Dnes v Nečasových stopách pokračují především vládní lidovci a za připomenutí stojí i statečný postoj Karla Schwarzenberga, který ze svých kritických názorů na vyhnání Němců neuhnul, byť ho to zřejmě v roce 2013 stálo výhru v souboji s Milošem Zemanem o prezidentské křeslo. A zapomenout bychom neměli ani na sudetské a české Němce, kteří pro dobré vztahy s Čechy udělali v posledních letech také opravdu mnoho.

Výsledkem je, že po dvou desítkách let se pohled Čechů na vyhnání i zločiny nejen divokého odsunu, ale odsunu vůbec, radikálně změnil. Dvacáté výročí podpisu Česko-německé deklarace nemohlo dostat lepší dárek, než jakým je výsledek průzkumu veřejného mínění, který ukázal, že se postoj Čechů k vyhnání našich německých spoluobčanů zásadně změnil a dnes ho za „spravedlivé“ považuje jen výrazná menšina obyvatel České republiky. Menšina Čechů také trvá na platnosti Benešových dekretů, které na základě kolektivní viny a bizarně definované příslušnosti k německé národnosti zbavili několik miliónů lidí majetku, práv a vyhnali je z vlasti.

Po minulosti musíme zachránit budoucnost

Zatímco na minulosti se tedy dnes většina Čechů s Němci shodne, a je dobře, že ke změně názoru dospěli Češi sice pomalu, ale takříkajíc sami, objevil se problém nový. Česko a Německo se totiž předloni zcela rozešli v otázce pohledu na uprchlickou krizi a její řešení, tedy alespoň to tak čeští politici a velká část českých médií Čechům naservírovala. Vynucené přijetí víc než miliónu běženců Německem, kterým Angela Merkelová de facto zachránila před zhroucením Maďarsko, do něhož ve chvíli otevření německých hranic už statisíce uprchlíků doputovali, bylo líčeno záměrně zkresleně a nepravdivě. Z Německa a Merkelové především se opět stala pro Čechy hrozba. Část českých politiků, s bývalým prezidentem Václavem Klausem v čele, začali dokonce aktivně podporovat německou ultrapravicovou AfD, usilující o svržení kancléřky. Odstředivě působí i role Visegrádské čtyřky, v níž rozhodující slovo převzal k autoritářským režimům východního typu směřující dvojblok Polska a Maďarska.

V případě, že se moci po volbách ujme ještě více „prouprchlická“ zeleno-rudo-rudá koalice, dá se očekávat ještě větší prohloubení této nové propasti mezi Čechy a Němci. Propasti, která bude částí českých politiků zneužívána ke zdůvodnění rozchodu nejen s Německem, ale i Evropskou unií a Západem vůbec. Dnes už nejde v česko-německých vztazích o minulost, ale o budoucnost. Pokud ji chceme mít společnou, demokratickou a svobodnou, musíme do její záchrany investovat neméně úsilí, odvahy a prostředků, jako jsme dokázali věnovat překonání tragických stránek naší minulosti.

Autor je redaktorem MF DNES, tento článek byl v německé verzi „Noch haben wir nicht gewonnen!“ vydán v magazínu LandesEcho 1/2017 a najdete ho také na landesecho.cz: zde

{flike}

Werden Sie noch heute LandesECHO-Leser.

Mit einem Abo des LandesECHO sind Sie immer auf dem Laufenden, was sich in den deutsch-tschechischen Beziehungen tut - in Politik, Gesellschaft, Wirtschaft oder Kultur. Sie unterstützen eine unabhängige, nichtkommerzielle und meinungsfreudige Zeitschrift. Außerdem erfahren Sie mehr über die deutsche Minderheit, ihre Geschichte und ihr Leben in der Tschechischen Republik. Für weitere Informationen klicken Sie hier.